Výprava, při níž jsme lehce rozhrnuli závoj halící tajuplné síly evoluce a přenesli se do dávných časů trilobitů, ortocerů a jiných kreatur, započala v poměrně brzkých hodinách, a to na vlakovém nádraží v Plzni. Překvapivě velký zájem dětí o výpravu mile potěšil organizátory a vnesl do celého dne spoustu života a zábavy.
Hodinová cesta vlakem na sever uběhla nečekaně rychle, a už jsme vystupovali ve vesnici s pitoreskním názvem Protivín. Po chvíli stoupání někteří rýpalové začali namítat, že Odlezelské jezírko, první z cílů naší cesty, „asi těžko bude na kopci“. Měli tentokrát pravdu – jezírko, k jehož vzniku se váže tragédie – vzniklo totiž při bleskových povodních, kdy se protrhla hráz rybníka, která sloužila zároveň jako násep pro železnici a ve vodě se utopilo několik dělníků – bylo ale nedaleko.
Po nalezení vhodného místa byly děti uvedeny do děje. Přenesly se do epochy, kdy první roztodivní živočichové začali vylézat z mořských hlubin (v našem případě z jezírka) na souš. V první etapě první periody pravěku – tedy Prvohorách – měly děti při různých aktivitách získat co nejvíce „zvířat“, které byly reprezentovány kartičkami s krásnými ilustracemi Zdeňka Buriana.
Cílem celé výpravy (samozřejmě kromě pobytu v přírodě s kamarády a získání nových informací o dějinách naší planety) bylo však nejen získání, ale hlavně přežití různých živočichů. To ale nebylo zdaleka tak jednoduché. Zvířata bylo nutné jednak čas od času nakrmit (na kartičce je rozlišeno, zda se jedná o masožravce – symbol kýty nebo býložravce – symbol lístečku, viz obr.) podle hodnoty „žravosti“, jakou živočich disponuje, jednak na ně číhaly nástrahy v podobě jiných živočichů, evolučních sil, meteorů a dob ledových.
Po získání prvních kartiček jsme obešli krásné jezírko po úboční cestě a dorazili na vhodnou mýtinu. Nyní bylo třeba získat potravu pro prvohorní živočichy. V dávných dobách rozvoje prvních druhů však na Zemi zuřily dnes nepředstavitelné bouře. Ten, kdo se do nich chtěl vydat hledat potravu, byl větrem oslepen a nebyl s to ani vydat hlásku. Jeho spřízněná duše však mohla vysílat určitý kód pomocí různých perkusních „nástrojů“ či píšťalky. Děti si vedly dobře a získaly poměrně hodně potravy – většinou ale býložravé, což pro většinu nenakrmených forem života znamenalo neradostnou zprávu. Masožravce totiž také bylo třeba nasytit…
Naší další zastávkou byly dva vodopády na potůčku, který vyvěral z Odlezelského jezírka. Tam se děti poprvé setkaly s dinosaury – kteří se vyvinuli v období Druhohor. Pokud se podařilo ukrást dinosaurům dvě nevylíhnutá vejce, narodil se z nich nový živočich. Tito velikáni, kteří už zřejmě nikdy nebudou kráčet po této planetě, byli vyhubeni díky sledu nepředpokládaných událostí po pádu obrovského Tunguzského meteoritu do oblasti Yucatanu (Mexický záliv). I v naší hře bylo tedy třeba přežít pád úlomků meteoru – jen žalostně málo tvorů ale dokázalo přežít, ostatně tak tomu ale bylo i v historii.
Ve Třetihorách došlo pro změnu k obrovskému rozvoji a hlavně velké diverzitě rozličných druhů. Děti je mohly získat ve vědomostní soutěži – a s většinou otázek si poradili velmi obstojně. Příroda je ale často krutá a příliš mnoho druhů znamenalo také nedostatek potravy. Proto se bylo potřeba vydat pro potravu s býložravci – běda však tomu, který potkal tvora bažícího jen po mase. Taková setkání většinou končila pro mírumilovné „vegetariány“ fatálně.
Mezitím se začalo pomalu smrákat, ostatně do zimního slunovratu chybělo jen pár dní. Rozhodli jsme se tedy počkat s poslední epochou až na nádraží – a ukázalo se to jako moudré rozhodnutí. S dětmi nebylo možné překonat potok, který nám bránil v cestě. Díky němu jsme ale podnikli zajímavou exkurzi do světa ne až tak dávno minulého – využili jsme staré železniční trati, mezi jejímiž pražci už bujely mladé stromy a kolem vládlo neprostupné houští. Nakonec jsme nalezli i vhodný můstek přes potok a již za tmy dorazili na nádraží v Mladoticích.
Poslední etapa hry, která simulovala střídání dob ledových ha meziledových, ztratila kvůli nedostatku času mnoho ze svého potenciálu. Cílem aktivity bylo umístit svá přeživší zvířata do „pelíšků“, kde jedině mohla přežít krušné časy. Ani v těchto útulcích ale nebylo vždy bezpečno – v poslední fázi se například zjevil i člověk, a běda tvorům, které se ocitly ve stejném brlohu!
Navzdory sychravému počasí a určitému nepohodlí jsem měl z výpravy dobrý pocit. Děti byly vtaženy do hry a ke konci se rozvinul nepochopitelný směnný obchod s kartičkami bytostí i dalšími proprietami z her. Společně s tím, že jsme vlak stihli tak akorát, nikdo se neztratil ani nezranil a potkali jsme ve vlaku dva hodné průvodčí, prostě nešlo nemít radost z vydařené výpravy.
Kryštof
.jpg)
